Často se mě ptáte, jak jsem se dostal k tetování a proč jsem otevřel studio. Tak tady je ten příběh, pohled zpět do mých začátků, do časů, kdy byla moje vášeň pro tetování teprve na začátku.
Píše se rok 1996, je mi patnáct, a začínám toužit po tetování. V Ústí nad Labem jsou tenkrát jen dvě tetovací studia. S nadšením je navštívím, ale setkávám se s tvrdou realitou. V prvním mi řeknou, že můj návrh je moc velký a že ho tetovat nebudou. Druhé studio si zase řekne o částku, která mě na chvíli úplně odradí.
Uběhne pár dní, touha mě ale znovu přemáhá. Jednou večer, když sedíme s přáteli v ústecké hospůdce na Hnátě, zmíním se, jestli někdo z nich neví o někom, kdo by mi vytetoval to, co bych chtěl. Slovo dalo slovo a druhý den jsme se zase sešli na Hnátě. Můj kamarád se chopil jehly a barvy na razítka – a první „kérka“ byla na světě. Kvalita byla katastrofální, všechno bylo zanícené a rozmazané, tetovat se barvou na razítka a jehlou rozhodně nebylo ideální. Dnes bych každému radil, ať to nikdy nezkouší, ale tehdy mě to inspirovalo. Moje nadšení se jen prohloubilo.
Co kdybych to zkusil sám?
Byl to zvláštní moment, kdy mi blesklo hlavou: „Co kdybych to zkusil sám?“ Zeptal jsem se kamaráda, jestli by mi nepůjčil strojek, a tak začala moje cesta. Začal jsem tetovat sám na sobě, na své noze. Nebyl žádný internet, žádné návody, jak na to, takže každé tetování bylo pokus a omyl. Na noze se mi hromadily další a další kresby, postupně jsem to vychytával a každé nové tetování bylo lepší než to předchozí. A pak se mě ostatní začali ptát, jestli bych neudělal tetování i jim. Byla to pro mě motivace jako hrom!
V roce 1999 jsem si konečně udělal první certifikát na tetování a rok poté jsem otevřel tetovací studio tady v Ústí nad Labem. Doma na mě rodiče pořád naléhali, ať si najdu nějakou „normální práci“. Já jsem to ale měl v sobě jasně srovnané – chtěl jsem být tatér.
Časem jsem dokonce potetoval i vlastní rodiče, kteří sice byli proti mému rozhodnutí, ale nakonec stáli za mnou a podporovali mě.
Začátky byly náročné. Žádné sociální sítě, žádný internet pro propagaci – jen pevná linka a zlaté stránky. Všechno jsem si musel prošlapat sám. Časem se studio začalo rozrůstat a přišla možnost začít tetovat na zahraničních tattoo konvencích. To mi otevřelo další dveře. Najednou jsem mohl tetovat nejen v Česku, ale také na Filipínách, Srí Lance nebo v Thajsku. Thajsko mě uchvátilo natolik, že jsem tam několik zim pracoval i jako průvodce. Ta kombinace cestování a tetování byla jako splněný sen.
Dnes už cestuju méně, protože studio v Ústí nad Labem je pro mě srdcovou záležitostí. Vložil jsem do něj všechno a každé tetování, které vytvořím, je pro mě připomínkou mé cesty a vytrvalosti. Nikdy jsem to nevzdal, ani když to nebylo snadné.
Takže pokud máte sen, věřte si, pracujte na něm, a on se vám časem splní. Cesta není vždycky jednoduchá, ale každá překážka vás posune blíž.
